• Úvodní strana
• Zajímavosti
• Otázky
• Fotogalerie
• Zábava
• Vaše Lavice

BeerFest 2006

Každým rokem, už pět let, se v Olomouci na Envelopě koná tzv. BeerFest, festival zábavy, rockových skupin a hlavně dobrého piva. Za tu dobu se již stal tradicí a vynechat ho by byl pro mě, jako muzikanta a fanouška dobré hudby (a pití ), obrovský hřích.

Protože jsem o festivalu věděl předem, mohl jsem si důkladně naplánovat jak bude vše probíhat. První taktický problém byl vybrat si den. Středa ani čtvrtek nepřipadali v úvahu, protože škola je pořád ještě škola, s tím se nedá nic dělat. Možnosti se tedy zúžily na pátek a sobotu. Z předchozích zkušeností vím, že poslední den je tak trochu spěch a některé stánky už opouštějí svá místa, navíc páteční program sliboval poměrně kvalitní hudební program, takže bylo jasné, který den se půjde.

Jisté důvody mi bohužel znemožnili přijít na festival hned po škole, ale zřejmě sem o nic důležitého nepřišel. Celá akce měla začít v 17:00, kdy jsem se měl stavit pro Kohlu, mého věrného druha na festivalu; před tím jsem se ale strategicky přejedl, abych ?dlouho vydržel?. Ještě jsem ani nestiskl zvonek a už na mě Kohla shora ječí. Sdělil jsem mu, že nebudeme ztrácet čas a rovnou vyrazíme. Zvolili jsme cestu pěškobusem, čímž jsem sice ztratili asi půlhodinku času, ale zato jsme se naposledy nadýchali čerstvého vzduchu.

O půl šesté jsme konečně dorazili na Envelopu. Lístky jsme měli koupeny v okamžiku, na rozdíl od těch, co přišli tak hodinku a půl po nás. Původně se vstup na BeerFest neplatil ale od minulého roku vstupné zavedli, kvůli tomu, že tu hráli nejrůznější kapely. Letos činilo ?výpalné? 60 Kč. Cenová politika taky zapříčinila vzniku barevných pásků, který každý účastník dostal připevněné na ruku ? vcelku slušivý náramek, škoda že v pátek byly růžové

Samozřejmě jsme okamžitě dostali žízeň, jak by taky ne, když všichni kolem (v tu dobu jich mohlo být tak 400) něco popíjeli, ať už Litovel, Kozla, Zubra nebo třeba Budvar. Hned na začátku jsme sice zklamali, když jsme si objednali dvě Kofoly, ale mělo to jisté výhody, zvláště v tom, že jsme nemuseli tak často navštěvovat TOITOI-ky, mimochodem generálního partnera BeerFestu Jakmile jsme dostali svůj nápoj (čekali jsme dlouho), udělali jsme asi tři taktická kolečka a hledali známé ? marně!

V šest hodin začala hrát první skupina, kterou jsme měli možnost slyšet, skupina The Pump (tím názvem si nejsem moc jist, výslovnost pořadatele nebyla zrovna nejlepší). Byl to takovej povedenej jednoduchej metal ? bicí, elektrika a basa. Basák zpíval a hrál sóla, čemuž sem se ani nedivil, protože kytara musela držet krok svými rify. Zpěv byl takový nakřáplý a podle mého názoru by se spíš hodil na nějaký blues, ale i tak to neznělo špatně. Postavili jsme se s Kohlou k pódiu, asi pět metrů od zátaras. Kolem bylo tak 30 lidí, takže se dalo sednout na zem, aniž by vás někdo zašlápl ? my jsme tento adrenalinový sport raději nezkoušeli, protože tu pořád byla šance, že vás někdo polije pivem.

Když dohráli, to bylo o půl sedmé, šel si Kohla pro novou Kofolu. Následující skupina hrála až za hodinu, takže jsme udělali další kolečko, které opět skončilo neúspěchem. Neměli jsme co dělat, tak jsme začali hledat stánek s pivem Sviany, protože jsem se tam měl sejít s otcem, který měl zajistit můj bezpečný převoz domů

Hledání bylo neúspěšné, takže jsme pár minut před sedmou zaujali vhodné pozice před pódiem, což se ukázalo jako velmi moudrý nápad, protože v osm měla hrát slovenská skupina Horkýže Slýže, magnet festivalu, a těsně před začátkem se plácek před pódiem začínal nebezpečně plnit. Zaslechli jsme i zvučení kapely, zvláště zkoušku mikrofonu ?Hej raz, hej vraz..?, nicméně tak deset minut po osmé už začal ten pravý koncert. Bylo sice ještě světlo, ale technici již zapnuli světelné efekty ? za světla a šera nic moc. Skupina byla opravdu dobrá, dle mého názoru druhá nejlepší dnešního dne. Působili vyrovnaně, občas prohodili nějaký joke. Hráli ve složení bicí, dvě elektrické kytara (stratocaster a pěkný černý véčko) a opět zpívající basák. Písničky měly nápad, byly rozmanité a dobře se poslouchaly. Zpočátku jsme tam sice jenom tak stáli a kývali hlavou, ke konci jsme se ale aktivně připojovali. Zážitek také zpestřovala letící pivní bomba ve formě zpola dopitého kelímku a jeden kloboučník přede mnou, který se oddával ?trávě?; příjemně to tam vonělo.

Po hodinovém koncertu byla žízeň, takže jsme opět zamířili k Litovli na Kofolu. Tu jsme potkali první známé, spolužáka Jana Krova a Marka Handla, kteří ?nezasrabili? a dali si pěkně do nosu. Do žil se nám (kromě kofeinu) vlila nová naděje a dali jsme další kolečko, tentokrát úspěšné. Poblíž vchodu jsme narazili na Baryho. Přivítání bylo pro Kohlu a Baryho velmi radostné; pro mě už tolik ne, protože mi Bary stačil vypít půlku Kofoly Udělali jsme další kolečko a nakonec nás zastavila vůně ? úžasná vůně ? PRASE!!! Postavili jsme se do řady a asi tak do devíti jsme čekali na svou porci. Mezitím jsme potkali Zuzku Šutovou a její sestru ? už to nebylo takové vášnivé přivítání, řekli jsme si jenom ?Ahoj.? a každý se potom ubíral svou cestou (řadou). S velkým flákem vepřové jsme se blížili k již plnému plácku před pódiem, kde právě doznívala zkouška mikrofonu ?Rumunsko, Rumunsko, Kazachstán, Ázerbajdžán a samozřejmě? Česko?.

V devět začala hrát skupina Cocotte Minute. O jejich hráčském umění bych mohl pochybovat ? a dlouho. Když pominu že první asi tři či čtyři písničky byly naprosto brutálně nazvučeny, tak to taky nic slavného nebylo. Zpěvák zpíval podle mě ještě hůř než já, neslyšel jsem jediné slovo pořádně, vyjma nějakých sprosťáren a celkový zpěv zanikl v ?hukotu přijíždějící vlakové soupravy?. Nejlíp z nich hrál asi bubeník.

Tenhle ?humus? se opravdu nedal poslouchat a jediná obrana byla si to pořádně užít. S Kohlou jsme skákali, řvali a tleskali do rytmu jako ?utržení ze řetězu?, jenom chudák Bary ?stál jako zařezanej?. Zprvu jsme se dostali moc blízko pódia, takže nás ohrožoval dav šílenců, kteří v sobě už něco měli, ale po dlouhém přemlouvání Baryho jsme se vzdálili do bezpečnější zóny. Asi po hodině hluku připomínajícího sypaní štěrku na vlnitý plech jsem byl úplně zničenej a šli jsme na Kofču. Bylo deset a na řadu přišel ohňostroj. Z pódia se k tomu ozýval Division Bell od Floydů. Já měl za to, že to zpívají pořád Cocotti, tak sem se tam ani nevracel a zůstal pěkně u Litovle ? i když moc slyšet toho nebylo.

Po asi čtvrthodinovém čekání jsme zjistili, že Kofola došla a tak jsme zamířili jinam. Nastaly nějaké zmatky, protože Bary si šel ?odskočit? a Kohla hledal svoji rodinu. V jedenáct už Kohlíčci odcházeli a my s Barym jsme ještě zůstali na AC/DC Revival, na které jsme se těšili nejvíc. A opravdu ? hráli úžasně. Ze začátku sice trošku neznámé písně, ale nakonec jsme se dočkali i takových jako T.N.T., Problem Child, Let There Be Rock a nakonec i Highway To Hell, na kterou jsem čekal už od druhého songu. Byl jsem vcelku unavenej z neustálého chození a Cocottů, takže sem jenom stál a řval text, nicméně parádně jsem si to užil, jen mě trochu mrzí, že dvakrát házeli paličky do davu (kousek ode mne) a já sem ani jednu nechytil

Po AC/DC jsem se rozloučil s Barym a hledal tatu. Ten se před odchodem ještě stavoval na jednoho polotmavého OPATa, takže jsem nakonec nezklamal a pivo si dal . Následovala asi hodinová cesta domů, kde mě při životě udržovali čtyři slané tyčinky (extra dlouhé), ale nakonec jsem úspěšně došel, zhruba o půl druhé, a okamžitě usnul. Jo, byl to vydařenej den.

Komentáře