• Úvodní strana
• Zajímavosti
• Otázky
• Fotogalerie
• Zábava
• Vaše Lavice

Švýcarsko 2009 (5+6)

DEN DEVĚTADVACÁTÝ

Pondělí... nemám z toho radost, ale co už, škola by nebyla o nic lepší. Asi o půl deváté se šlo na brambory, což znamenalo dalších 6 řádků do oběda, na který Erika grilovala zbylé steaky. Přilohou byly stylově brambory. Odpoledne opět ve znamení brambor, ale pouze do čtyř, protože se naplnily obě vlečky. Taky se muselo zajet pro balík sena. Ursovu nabídku na řízení traktoru jsem prostě nemohl odmítnout, takže dnes jsem najel svých prvních cca 10 km traktorem a bylo to velmi zajímavé. Oproti autu celkem nezvyk, ale v základu je to totéž. Musí se silněji šlapat na pedály a taky není problém rozjet se téměř na libovolný stupeň. Když jsem ale přiměřeně před zatáčkou zmáčkl spojku, tak mě překvapilo, že to nemá moc velký dojezd - ani jsme k ní nedojeli.

Napíchnutí balíku na metrový bodec vzadu jsem nechal na Ursovi, ale moc se mu to nepovedlo. Normálně se napíchne uprostřed, ale teď visel za horní část a ještě k tomu jen na půlce bodce... Prý to bude držet... Stejně jsem jel zpět velmi opatrně, ale jak jsme sjeli ze silnice na polňačku, tak se ten balík rozkýval a nakonec samozřejmě spadl. Jsem si ho zkusil nabodnout, ale nedopadlo to o nic líp. Prostě blbej traktor, v tom bude problém.

Rozdělilo se to krávám (které jsou zase pro změnu vevnitř), doplnili jsme venku vodu a tak... nic významného.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

DEN TŘICÁTÝ

Kulatost tohoto dne bude asi dnešní nejvýznamnější událostí. Zbytek byl komplet bramborový, ani žádná pozoruhodná jídla, prostě takový den, o kterém nevím, co napsat...

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

DEN JEDENATŘICÁTÝ A DVAATŘICÁTÝ

Ze třech důvodů jsem středu a čtvrtek sloučil do jednoho odstavce. Oba dny byly skoro stejné a navíc o nich píšu až v sobotu, takže nějaké detaily, které jsem chtěl zmínit, jsem už dávno zapomněl. Navíc by vypadalo divně, kdyby tu byly další dva dvouřádkové dny.

Konečně ale k tomu, co se dělo. Dopoledne jsem jel s Waltrem na oblíbené přesívání cibule, aneb procházku po poli za traktorem. Obnáší to už jen přisunování odpadlých cibulí do řádku. Ještě vždy na konci se jich 10-20 zůstane v hromádce odhrnuté hlíny, tak ty taky usměrním. Odpoledne se jelo tu cibuli sklízet, což už jsem někdy popisoval, takže pokud čtete pečlivě, víte o co jde.

Čtvrtek se lehce vymykal tím, že se u mě na večer stavil Kohla.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

DEN TŘIATŘICÁTÝ

A máme tu pátek, poslední cibulový den. Na poli zůstává ještě pět zadních řádků, ale jsou celkem plné plevele, takže dopoledne jsem to odhazoval pryč. Bylo celkem chladno a větrno, ale zpříjemňoval jsem si to hudbou z telefonu, a tak to pěkně uteklo. Dokonce tak rychle, že jsem si těsně před polednem myslel, že je něco po desáté. Odpoledne jsme ji sklízeli, což už zabralo jen asi hodinu. Pak jsme s Ursem čistili ten přesývací a sklízecí stroje, aby se mohly schovat do dalšího roku. Skončilo to trochu promokle pro oba, ale on na mě tou wapkou stříkl první!

Zítřek mám opět volno, ale Kohla s Patrikem asi ne, tak nemám co dělat. Dnes večer jsem se u nich ještě stavil kvůli domlouvání neděle - pojedeme s Brigitt do čokoládovny!!

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

DEN ČTYŘIATŘICÁTÝ

Budík mě jako obvykle vzbudil o čtvrt na osm, ale všude bylo ticho, tak jsem se ještě do devíti válel v posteli. U snídaně jsme probrali čokoládovnu a taky dnešní plnění sila zásobami na zimu. Jako silo se tu označují nejen ty vysoké oválné záležitosti, ale také velká betonová vana, do které se nasype tak 20 vleček krmné směsi pro krávy.

Dopoledne jsem zajel do Aarbegu nakoupit něco dobrého pro sebe a pro Kohlu, protože nám zásoby z domu už došly. Navštívil jsem místní středisko Coop, které je velice zajímavě řešeno. Vchod se nachází v celkem normální budově, v přízemí je nějaká ta restaurace, květinářství a v podzemí je nákupní centrum, které nehyzdí okolí žádnou halou a ještě k tomu je téměř uprostřed města. Přesto jsem nenašel vozíky, a tak jsem vlezl dovnitř. Záhy jsem si všiml, že ty byly samozřejmě venku, tak jsem nakoupil, co jsem pobral do ruk a jel zpět. Zažil jsem při tom historický moment v dějinách cyklistiky - jel jsem po větru.

Na oběd jsme měli něco jako buchtičky s krémem, až na to, že buchty byly mnohonásobně větší a krém velmi chutný. Chtěl jsem rychle vyjet za Kohlou, ale zdržely mě dva dorty. Nakonec jsem ho ještě stihl při polední pauze, tak jsem mu doplnil zásoby. Jinak v posledních dnech pomáhá při stavbě nové místnosti a terasy před domem.

Po večeři se ta hromada navezeného krmiva zakrývala čtyřmi vrstvami plachet, což mi narušilo přihazování na jednu internetovou aukci, ale jinak proběhl dnešek bez problémů.

Zítra jede Erika s Isabel na letiště do Curychu, což mě naplňuje lehkým očekáváním, že Isabel odletí a nebudu se už na ni muset ten poslední týden dívat. Pokud si vzpomínám, tak měla 30. září letět do Vancouveru, kde pobude asi půl roku, čili až do olympiády. Vím sice všechno o rodině, kde bude bydlet, o škole a tak, ale tím datem si nejsem jistý. Fakt že 13 a 30 zní podobně.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

DEN PĚTATŘICÁTÝ

Ráno nikdo nebyl doma, zdá se že na letiště jeli všichni. Tak jsem posnídal a nachystal si nějaké jídlo na dobu, než dorazíme do čokoládovny. Tentokrát nás na výlet vzala Brigit a přibrala taky svého bratra, Christiana. Je to docela příjemný člověk, studuje v Curychu filmovou akademii. Jediné nepříjemné na tom bylo, že jsme se na zadních sedadlech tísnili ve třech. Sice se několikrát vnucoval, že by někdo mohl dopředu, ale zdvořilostně jsme to odmítli. Někdy by to ale nebylo naškodu, protože aji bez mapy jsem poznal, že jedeme špatně, zatímco Christian s mapou zmateně otáčel a jeho navigování vypadalo asi jako když GPSka ztratí signál.

První zastávka se konala na nějakém významném místě, kde stál polozbořený klášter. I po návštěvě malé expozice nám význam místa trochu unikal, tak jsme raději něco snědli a jeli dál.

Dalším cílem bylo Schwarzsee, což má být nějaké překrásné jezero a z vrchu, kam lze vyjet lanovkou, je úžasný výhled. Počasí ale tak úžasné nebylo, a tak jsme si to opět nahradili menším občerstvením, tentokrát v samoobslužné restauraci.

Nabrali jsme směr na Gruyéres [gryjé">, odkud pochází ten slavný sýr, který jsme viděli zrát v místním sýrařství.

Gruyéres samotné se pyšní tituly jako nejkrásnější vesnice Evropy, nejšvýcarštější Švýcarsko apod. Vážně je to tam velmi pěkné, ale mě nejvíce zaujalo všemoné umění, kterým toto město (nebo vesnice, pokud chcete) doslova žije. Kohlu zase nadchly motorkové speciály. Nebudu to moc rozepisovat, jen dodám, že trvalou výstavu, bar a různé další výtvory zde má H.R.Giger, představitel biomechanického surrealismu, mj. autor Aliena.

Ta motorka na poslední fotce prý drží nějaké rychlostní rekordy a když to tam nastartoval, tak se z toho rachotu málem sesypaly domy a taky se splašil pes, který jel s námi.

A nakonec dlouho očekávaná čokoládovna, kam jsme šli ještě s několika lidmi z rodiny od Patrika. Vstup je zdarma a na začátek se můžete podívat v kině na staré reklamy na čokoládu, což je často úsměvné, přestože té francouzštině vůbec nerozumíme. Dál už byly naštěstí popisky i v N a A, takže jsme se dověděli o historii továrny, viděli nejrůznější stroje a formy. Vrcholem byla pochopitelně ochutnávka, a to bez jakýchkoliv omezení. Tedy až na odnášení čokolády, ale to asi běžného švýcara ani nenapadne. Myslím, že nemusím popisovat, kolik jsme toho snědli. Pár fotek ale neuškodí. Můžete taky ochutnat, pokud jste z těch, kdo jedí očima.

Netrvalo to příliš dlouho, a už jsme tu čokoládu nemohli ani vidět, tak jsme se posunuli dál, k vyhlídce do současné továrny, která je naprosto nezajímavá, až na hypnotizující mísu promíchávané čokolády.

Na to už naše žaludky taky začaly říkat ne, tak jsme vyšli ven. Mají zde asi dobře spočítané, že vstupné jim turisté stejně zaplatí v obchodu s čokoládou, tak jsme raději bez přepočítávání na Koruny nakoupili skoro tolik čokolády, co jsme tam snědli a spokojeni, plni endorfinů odešli. Stavili jsme se ještě po cestě v kavárně, kde probíhalo velice vtipné multijazyčné objednávání, ale nakonec to taky nějak vyšlo.

Tak to je z tohoto týdne všechno, už nás tu nečeká nic dobrého, tak to spíš nějak přetrpíme.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

DEN ŠESTATŘICÁTÝ

Rozhodl jsem se, že nebudu přidávat další zajímavost, protože v posledním týdnu už toho tolik nebude.

Dnes, tedy v pondělí jsem dopoledne přeskládal čtyři obrovské bedny brambor do spousty malých, aby se to dalo přisypávat krávám do trávy. Jedinou zajímavou věcí bylo, když Waltr přiběhl, že uvíznul s ještěrkou na kraji pole, tak to jdeme vytáhnout traktorem. Přivázali jsme ji lanem, Waltr seděl v traktoru a já na ještěrce (vysokozdvižný vozík, pro neznalé), takže jsem s tím i poprvé v životě víceméně jel. Pak ale přišlo druhé poprvé v životě - měl jsem sám odjet s traktorem zpátky. Už mi to nedělalo žádný problém, akorát jsem posléze zjistil, že nevím, jak vypnout motor. Byl to ten starší traktor a když jsem prostě otočil klíčkem, tak to jen pištělo a nic neudělalo. Pak jsem objevil, že se musí zatáhnout za červenou páčku stop, která motor pomalu během pár vteřin odstaví.

Po obědě jel Waltr k doktorovi, tak jsem měl pauzu asi do půl třetí, načež se objevil a zase musel pro změnu s traktorem cosi kamsi řešit. Jako obvykle se moc nenamáhal mluvit německy. Mým úkolem bylo vyměnit slámu slepicím. Dřív jich tam prý mívali sto, teď tam jsou dvě. Vzhledem k tomu, že jsem to musel na kolečkách odvážet asi 100 metrů, tak to zabralo dost času. Přesněji až do pěti, přičemž to bylo pro dnešek všechno. Celkem ucházející den, ale stejně se už těším domů...

Večer jsme ještě jeli s Kohlou nakoupit do Aarbergu. Bylo to ale jedno velké fiasko, protože v obchodě bylo zavřeno.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

DEN SEDMATŘICÁTÝ

Jde to se mnou z kopce - nějak si nemůžu vzpomenout, co jsem dělal včera dopoledne. Přejděme tedy rovnou k odpoledni, kdy jsem sekal trávu. Všechny trávníky kolem domu jsem zkrátil o pár cm, ale v zahrádce pořád strašila plocha naprosto zarostlá všemožným plevelem. Začal jsem od kraje, přičemž sekačka několikrát chcípla. Pak mě začalo být podezřelé, proč je všude krásný trávník a tady by nechali tohle. Šel jsem se za Erikou zeptat a nestačil jsem se divit - prej je to okrasné. Fakt že to kvete, ale vypadá to naprosto přesně jako zarostlá louka.

Večer se stavil Kohla s nákupem - v polední pauze zajel do Aarbergu. Já mám denní rozvrh dost pružný, respektive téměř žádný, tak jsem to nechal na něm.

DEN OSMATŘICÁTÝ

Už se nám to chýlí ke konci, zářezů na Kohlově ramínku přibývá, zbývajících dnů ubývá. Ráno mě Waltr poslal připojit za traktor stroj na brambory. Nějak získal důvěru v mé řidičské schopnosti (škoda, že na to nepřišel dřív, mohlo to být zajímavější). Objel jsem dům, ale naproti bramborátoru stál válec, tak jsem neměl moc prostoru na manévrování. Nakonec se to povedlo bez škod. Čekal jsem, že budeme sklízet zbylou část pole, ale místo toho jsme ten stroj schovali do stodoly. Ani mě nemrzí, že nemusím osm hodin přehazovat brambory po jednotlivých dopravnících. Místo toho jsme jeli zasít na pole u vesnic Kerzers, kde jsme onehdál rozebírali tu stodolu. Je to celkem dlouhá cesta, traktorem to zabere asi půl hodiny. Já jsem z pole vyhazoval velké kameny, které můžou poškodit ty stroje. To se ke konci taky ukázalo v praxi, když kámen velikosti dlaždice ulomil jednu menší součástku. Připomenuli jsme si tedy několik švýcarských nadávek a jelo se domů. Ještě jsme měli čas, a tak jsem dostal nabídku k řízení, takže jsem zpátky jel já.

Odpoledne jsme šli ohradit novou pastvinu. Je to docela zajímavá činnost, akorát zabere dost času. Několikrát jsem popojížděl s traktorem, takže jsem si toho za dnešek celkem užil. Už jsme byli v podstatě hotovi, když asi o půl páté šel kolem nějaký člověk a zakecal se s Waltrem. Tři čtvrtě hodiny jsem se nudil a odpočítával dobu do večeře. Možná jsem se o tom ještě nezmínil, ale kostelní hodiny jsou skvělá věc, akorát se mi často stane, že sice vím, že je půl, ale nejsem si jist kolikáté. Zpět k věci, jejich rozhovor se dostal na velice oblíbené téma - kdo jsem já, takže následující čas jsem se s ním bavil o všem možném, dokud nepřijela Erika zjistit, kde jsme se tak zdrželi. U večeře jsme si z něj pak trochu dělali srandu, protože je to takový ten stěžovatel, který sice permanentně cestuje, má dobré auto, atd, ale všechno je podle něj hrozně drahé.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

DEN OSMATŘICÁTÝ

Tak už i čtvrtek mám za sebou. Po ránu jsem zaznamenal první známky demence, když jsem na kočky mluvil německy. Dopoledne jsme jeli do Kerzers pro slámu, která už tam leží asi mnoho let. Tolik prachu jsem dlouho neviděl a doufám, že zase dlouho neuvidím. Odpoledne jsme dělali různé věci a pak jsem ještě asi dvě hodiny vybíral pěkné cibule a odřezával z nich kořínky a tu suchou záležitost nahoře. Trošku mě překvapilo, když přijel Kohla, že už je skoro šest. Narychlo jsem povečeřel, osprchoval se a šli jsme na Postauto, neboli autobus. Několikrát odložený sraz v Bernu je konečně tady. Naše snaha dostat se tam co nejdřív byla trochu zbytečná, protože jsme měli ještě dvě hodiny, než dorazili naši výměníci. Zašli jsme se ještě mrknout na Barengraben, protože už tam konečně jsou medvědi. Opět jsme ale žádné neviděli...

Večerní část bych přeskočil, domů jsme se dostali někdy před jednou a Kohla už fakt nemohl jet na kole do Lobsigenu, tak přespal u mě.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

DEN DEVĚTATŘICÁTÝ

Ráno mě trochu překvapilo, že Kohla zmizel. Nevím kdy odjel a už vůbec nevím jak, ale psal, že přežil, ale má "lehkou" kocovinu. Já na tom nebyl o nic líp. Naštěstí jsem dopoledne jen rozděloval slámu pro krávy a dodělával tu včerejší záležitost s cibulema, které jsou prý pro nějakou restauraci.

Zajímavostí dne bylo, když přijela veterinářka naočkovat nová telata. Byla přesně ten typ "chci pomáhat zvířatům". Po obědě jsem se už nějak vzpamatoval a jeli jsme napřed autem do Kerzers vyklízet nějaký bordel, osekávat rostliny a tak. Při té příležitosti jsem zjistil, že Waltr tam bydlel 30 let a teď žije už 23 let tady, v Radelfingenu. Při prosekávání nějakého bambusu jsme objevili betonovou vanu, která se prý bude hodit, tak jsme tam pak jeli ještě jednou s traktorem. A to je všechno... poslední pracovní den je za mnou! Ještě večer jsem se rozloučil s Ursem, kterého už zítra neuvidím.

DEN ČTYŘICÁTÝ

Nebudu popírat, že jsem se na dnešek už nějaký ten týden těšil. Snídaně, loučení a konečně cesta do Bernu, kde už Kohla byl asi od sedmi, protože tam už měl polovinu své rodiny. Ještě se tam vyskytly nějaké problémy s jednou demonstrací, ale ve dvanáct jsme konečně odjeli. Cesta nebyla nic moc, jako obvykle, ale zato nás vysadili přímo v Olomouci, takže jsme už kolem třetí ráno byli doma.

Asi by to teď chtělo nějaké velké shrnutí, ale moc na to nejsem. Pokud jste přečetli všechno, tak si to taky můžete shrnout sami. Já jsem spokojený, ale příští rok se mi to znovu riskovat nechce.

Komentáře