• Úvodní strana
• Zajímavosti
• Otázky
• Fotogalerie
• Zábava
• Vaše Lavice

Švýcarsko 2009 (4)

DEN DVAADVACÁTÝ

Čtvrtý týden... ani jsem nečekal, že mě to tu touto dobou ještě nebude s*át.

Dnes ráno se narodilo nové tele, jinak je vše při starém - jeli jsme posekat nějakou trávu a vyhrabávat plevel z cibule. Odpoledne jsem šel pomáhat sousedům s betonováním kravína a skladu na seno. Kriticky jim chyběl někdo na držení kabelu vibračního zařízení a odsouvání zavazejících věcí. To byla tedy moje odpolední práce. Ještě jsem tam potom uhlazoval jednu podlahu a omýval všechno možné, co bylo zasviněné betonem. S vysokotlakým čističem to jde celkem dobře.

Včera jsme ještě s Kohlou přemýšleli nad tím, kdo řekl,
- že na těch farmách bude víc lidí, jako my
- že se dá domluvit anglicky
- že tu nemají žádné salámy a uzeniny

K tomu poslednímu bodu bych dodal, že uzeniny tu mají lepší, než u nás. I když 500 Kč za kilo je trochu moc.

Od zítřka už aspoň nebudu sám, kdo musí ráno vstávat, tak si to taky užijte. Nezapomeňte nás nahlásit do třídní knihy... adieu

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

DEN TŘIADVACÁTÝ

Vrací se nám oblíbený seriál Dřevo, dnes ve třech epizodách - řezání, štípání a nakládání. Pro všechny protagonisty to byl náročný, nejen herecký, výkon. Dva stromy (asi 30 metrové) jsou naštípány a půlka jednoho už je doma na vlečce. Jinak v lese ani doma nic moc nového, Kohla se večer ještě stavil, načež začalo pršet, tak tu zůstal asi do jedenácti a pak stejně odjel v dešti... budiž mu asfalt měkký, pokud ten kopec neubrzdí.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

DEN ČTYŘIADVACÁTÝ

Dopoledne se dávala poslední epizoda této série Dřeva - přeskládání. Šlo to dost blbě, není už moc místa. Zajímalo by mě, kam dáme to další, co je v lese. Ještě jsem byl poučen o tom, jak se správně drží smeták - přesně naopak, než jsem si myslel. Mám ještě jisté (velké) mezery.

Oběd byl dobrý, jako vždy, ale začalo pršet, tak nemám co dělat a dopisuju zápisky. Podle radaru (i tady sleduju počasí) to je tak na dvě hodiny.

Poté jsme se vydali do vesnice Kerzers, kde jsme onehdál demolovali, pro betonový žlab na odvod vody s roštem. Problém byl vytáhnout ten žlab, protože tam byl zabetonovaný. Asi po hodině snažení se podařilo první a pak ještě i druhý ze čtyř dostat ven. Další půjdou hůř. Zajeli jsme tedy do obchodu se stavebninami zjistit, kolik by to stálo nové. Samozřejmě se dnes používají jiné velikosti a tak by se to muselo koupit celé nové, včetně roštu a vyšlo by to dost draze. Tak jsme to zabalili a Waltr huhňal cosi o zítřku s traktorem, tak jsem zvědav, co vymyslel.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

DEN PĚTADVACÁTÝ

Ráno jsme strávili asi dvě hodiny vysekáváním těch zbylých dvou žlabů. Převezly se sem a objevil se druhý problém - na místě, kam se mají dát není jen asfalt, ale ještě silná vrstva betonu. Půjčili jsme si od silničářů (kteří dnes zdá se nic nedělají) velký kompresor a zbíječku a hned to šlo jinak. Do oběda vedl přes vjezd příkop.

Odpoledne přijeli ti silničáři a udělali v podstatě všechen zbytek. Waltr sem tam s něčím pomohl, já ještě míň. Nejúžasnější byl jejich přístup "kein Problem". Třeba když Waltr vymýšlel, jak prorazit kanál z boku a nepoškodit ho celý, vytáhli opravdu velkou kotoučovou pilu a odřízli to. Výsledkem je hotová věc a stačí jen počkat, než ztuhne beton.

Sice je zítra pátek, ale máme volno, protože Erika nám za poloviční cenu zajistila celodenní jízdenky na vlaky, autobusy, městskou dopravu, prostě na celé Švýcarsko. Vyjíždíme asi o půl osmé z Lyss, tak musím trochu dřív vstávat, ale stojí to za to. Budeme na vás vzpomínat.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

DEN ŠESTADVACÁTÝ

Tma, ticho, chlad... tak nějak začal jeden z nejlepších dnů prázdnin, nebo spíš celého roku. Po lehké snídani balím jídlo, pití, teplé oblečení a hledám dnešní informace o počasí. Jako obvykle se v nich objevují všechny známé symboly, a tak rozhodnutí Zermatt / Ženeva odkládám na později. Těsně po sedmé se pro mě stavuje Brigit s Kohlou, Patrikem a obrovským černým psem, který prostě rád jezdí autem. Cestou na nádraží v Lyss probíráme naše neurčité plány. Po pár minutách jsme na místě a hned se objevuje několik problémů:
1) orazit jízdenku, nebo ne?
2) nevíme, co je to Postauto, kterým máme jet večer z Bernu
3) pes se otřel v kufru o červenou barvu

Problémy neřešíme a s přesností Švýcarských hodinek odjíždíme směrem na Bern. Tam nás čeká první přestup na luxusní vlak Intercity, kterým se za hodinu dostaneme na jih, do města Visp. Tam máme poslední možnost na výběr cíle dnešní cesty. Rozhodování nám usilovně znesnadňuje třetí nejdelší tunel světa, ale na druhé straně nás nakonec vítá příjemné polojasno. Je to jasné, nasedáme do zubačky Matterhorn-Gotthard Bahn a stoupáme údolím do Zermattu, který už samotný leží výše, než Sněžka. To ale není to nejzajímavější. Do celé oblasti je zákaz vjezdu náklaďáků, aut, motorek a vůbec všeho, co má výfuk. Místo toho jezdí ve městě vtipná elektrická autíčka, která obstarávají vše, od dopravy turistů do hotelů po údržbáře a policii. Přivedlo nás to k myšlence, kdo vás tu bude stíhat, pokud přijedete s normálním autem. Pokud na vás vyjedou tímhle vynálezem, tak je s lehkým sešlápnutím plynu necháte v obláčku CO2.

Pěšky jsme se vydali k lanovce, po cestě jsme ještě viděli hřbitov horolezců, Matterhorn, McDonald a další světoznámosti. Jízdenka nás s poloviční slevou vyšla na 16 Franků, což se díky převýšení 1,5 km rozhodně vyplatilo. Po cestě první lanovkou jsme vám natočili krátký pozdrav, můžete si ho stáhnout ZDE (má to necelé 4 MB, půjde to rychle).

Ve stanici Furi jsme přestoupili na druhou lanovku, spolu s desítkou horolezců a turistů s lehce kvalitnější výbavou, než jsme měli my. Co už, ať žije České papučové lezení.

Lanovka nás vynesla stovky metrů nad údolí a ze škvíry u dveří začal pronikat chlad.

Ještě párkrát zalehlo v uších a se silným houpáním se kabina nasoukala do stanice Trockener Steg, bezmála ve 3000 metrech. Jaké bylo naše překvapení, když venku sněžilo. Abychom měli jisté překonání hranice tří kilometrů, vydali jsme se k blízké chatě, která má hrozně blbý název - asi jako Gandegghüte. Hned ze začátku jsme ztratili cestu, ale za pár minut jsme se tam dostali po svém.

Výhled na ledovec pod námi byl skutečně dechberoucí. Fotka to zdaleka nevystihne, ale zato vám popíšu, co je vidět. Vlevo, lehce za mrakem, nejvyšší hora Švýcarska, Monte Rosa. Uprostřed Breithorn a špička vpravo je Malý Matterhorn, kam vede nejvyšší lanovka v Evropě. Za ním jsou celoročně provozované sjezdovky (u lanovky jsme potkali i několik lyžařů).

Po správné cestě jsme seběhli zpět a vydali se dál, směrem k Matterhornu. Počasí se střídalo a my jsme po glacier trail zráceli výškové metry.

Následně přišel asi 100 metrový výstup nad Schwarzsee, kde se nachází odbočka k Hörnlihütte (vyznačeno šipkou).

Kdo by odolal dostat se tak blízko Matterhornu, jak to jen bez lana jde... kdo by odolal škrábat se dalších více než 500 metrů do výšky. No řekli jsme si, že se taky můžeme po cestě otočit a vykašlat se na to.

Výhledy byly naprosto úchvatné, ale cesta tam se protáhla asi na hodinu a půl. Nakonec jsme se tam vyškrábali a někoho napadlo (ups, nebyl jsem to já?), vylézt si ještě kousek výše. Dostali jsme se tak do kulatých 3300 metrů nad mořem, takže zde je foto při vytvoření našich osobních (ne-letadlových) výškových rekordů.

Celkem jistě bylo pod nulou, tak jsme seběhli zpět do chaty a dali si čaj za lidových 70 Kč.

Kohla nás zapsal do návštěvní knihy, tak kdyby někdo nevěřil, že jsme tam byli, tak se můžete jít mrknout.

Čekaly nás ještě dva výškové kilometry a asi 10 délkových, tak jsme se moc nezdržovali a spíše sbíhali dolů. Ono je to i méně náročné, akorát to chce neopotřebované klouby. Cestu k oné odbočce jsme stihli asi 3x rychleji, tedy za půl hodiny. Kolem Matterhornu se mezitím zase usadil mrak.

Po cestě opět trochu zasněžilo, ale zase vysvitlo slunce a opravdu si nemůžu odpustit přidání lehce kýčovité fotky Zermattu s duhou. Prostě dokonalé.

Na hledání pokladu na konci jsme ale neměli čas a raději to dál valili dolů. Není tajemstvím, že nohy nás tou dobou už pořádně bolely, a tak jsme se chtěli poslední část svést lanovkou, ale ta zrovna zastavila. I tak jsme to stihli do Zermattu ještě hodinu před odjezdem vlaku. Stavili jsme se ve "stylovém" McDonaldu.

A ještě jsme si koupili Švýcarské nožíky. Dneska to prostě nemělo chybu...

Ve Visp jsme opět přesedli do vlaku IC, tentokrát jsme vybrali dolní patro, které se ukázalo být zónou klidu (netelefonovat, nemluvit nahlas, nepouštět sluchátka). Fakt že i při rychlosti 200 km/h bylo vevnitř takové ticho, že to nezažijete s Českými Drahami ani když vlak stojí. S Kohlou jsme nemohli opomenout sci-fi dveře otevírající se při doteku. Natočili jsme krátké videjko, zatímco Patrik si na záchodě zařval na operátora, protože mu zablokovali telefon. V Bernu jsme měli přestoupit na to slavné Postauto, což se ukázalo být normálním autobusem, pouze provozovaným poštou. Měli jsme 7 minut na nalezení nástupiště... nestihli jsme to o pár vteřin. Doběhli jsme ale ještě na vlak do Lyss, tam přestoupili a jeli do Aarbergu.

Odtama konečně busem, akorát že do Lobsigenu, což pro Kohlu s Patrikem bylo skvělé, ale pro mě to znamenalo ještě 2 km pěšky... v dešti.

Moje nohy... zítra se snad ani nechci probudit... a už vůbec ne vstávat!

Celková bilance:
vlakem: 400 km
lanovkou: 6 km
pěšky: 24 km
výstup: 1 km
sestup: 2,5 km
útrata: 1800 Kč
únava: velká
nálada: skvělá

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

DEN SEDMADVACÁTÝ

Sobotní vstávání nebylo nic příjemného a nohy se ozývaly i cestou na snídani. Když jsem popisoval, kde všude jsme byli, tak se divili, jak jsme to mohli zvládnout. No jo, zlaté české nožičky. Dověděl jsem se ale skvělou zprávu, že na brambory vyrazíme až odpoledne, takže jsem ještě většinu dopoledne strávil v posteli.

Po obědě jsme vyrazili na pole. Stroj na brambory vypadá trochu jak ze sci-fi filmu. Vzadu se otáčí asi dvoumetrový prstenec a nahoře jedou čtyři dopravníky s bramborami, hlínou a spol. Po stranách stojí většinou celkem pět lidí a lehce robotickou prací třídí správné brambory, příliš velké či malé, zelené a hlínu s kamením. Je to tedy trochu složitější, než u cibule, ale zase to jde pomaleji. Přesněji tak pomalu, že přejetí 350 metrů dlouhého pole trvá půl hodiny a ještě k tomu to bere jen jeden řádek brambor. Dovedete si asi představit, že sklidit takové pole zabere opravdu hodně času. Pomáhala nám ještě sestra od Eriky, Charlotte, která se ukázala být velice sympatickou osobou. Navíc ve volném čase překládá z/do Angličtiny, takže jsem si popovídal trochu víc, než obvykle. Pokud je na téhle práci něco dobrého, tak to, že rychle ubíhá.

Už nevím, co bylo na večeři, ale po ní následoval opravdu vynikající dort.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

DEN OSMADVACÁTÝ

A je tu neděle, tak vyjíždím do Lobsigenu za Patrikem pro fotky. V deset hodin jsem ho zastihl v posteli, protože se ještě zotavuje z pátečního výletu. Fakt že chození po schodech mi ještě taky dělá potíže. Fotky jsou super, jdeme je za Kohlou všechny zkouknout. Ten na tom s únavou není o nic líp, ale shodujeme se, že to stálo za to.

Kolem jedné se Kohla tradičně stavil u mě na net a Counter Strike. Čas rychle ubíhal, přiblížila se pátá hodina a za oknem zaparkovala nějaká auta. Venku nachystané stoly asi pro třicet lidí, griluje se, chystá se pití a další jídlo. Kohla mizí co nejrychleji a já v tom zůstávám sám. Ptám se, jestli má někdo narozeniny nebo tak něco, ale prý ne, jde jen o nějaké rodinné setkání (pokud jsem dobře pochopil). Jak už to tak bývá, potkal jsem pár příjemných i pár nesympatických lidí.

K jídlu se podával skvělý steak... pak druhý... wow. K tomu Bratwurst... ou. A zmirzlina.... au. A ještě dort a tiramisu.... uuu.
Pití byl veliký výběr, ale odvážil jsem se opět do místního pivka, tentokrát dokonce v 0,25 flaškách. Kupodivu se dalo pít, nebyla to jen žlutá voda s divnou příchutí jak posledně. S libovolným českým pivem je to sice nesrovnatelné, ale aspoň jsem se nemusel přemáhat.

Ve volných chvílích jsem se pokoušel podle vzhledu a chování odhadnout, kdo je čí bratr, syn, babička... a všiml jsem si při tom, že většina lidí tu má divné uši. Ještě se na to zaměřím, ale shodli jsme se onehdál s Kohlou, že na těch lidech tu je obecně něco jiného, tak už mám osobní tip.

Ten čas ale letí, máme tu konec týdne, tak příště zase v nové zajímavosti. Mějte se dobře, za dva týdny se uvidíme.

Komentáře