• Úvodní strana
• Zajímavosti
• Otázky
• Fotogalerie
• Zábava
• Vaše Lavice

Švýcarsko 2009 (1)

DEN NULTÝ

Užíval jsem si poslední chvíle ve své posteli, když pro mě přijeli Kohlíčkovi. Mírně Kohlu zarazilo, kolik mám věcí - batoh a menší tašku. Když mě ukázal jeho věci, tak mě to spíš dorazilo - měl taky batoh a menší tašku, ale k tomu navíc dvě velké. OMG?!

Do Brna jsme dojeli raz dva a čekání na autobus jsme strávili v lehce předražené kavárně ve Futuru a následně přeskládáváním Kohlových věcí. Stačilo oželet dvě krabice cereálií a nějaké další blbosti a hned měl o tašku méně. Nakládání do autobusu bylo i bez této jedné tašky velice zajímavé - po naplnění všech úložných prostor i záchodové kukaně zbyly několika chudákům tašky v rukách. Nakonec se ale do autobusu vše naskládalo a mohli jsme vyrazit. Zbylo na nás místo úplně vzadu, vedle dvojice z Rožnova a jedné tragédky z Třebíče, která nevěděla, jestli jede do Curychu nebo do Bernu. Kohlovi sice samovolně jezdilo sedadlo, ale ani na normálním sedadle se nesedělo zrovna luxusně. Kolem třetí jsme vyjeli a asi za hodinu zastavili na hranicích, u centra Freeport? na hodinu! Bylo to tam vážně nádherné, kouzelné a úžasné, to se ani nedá popsat slovy.

Tu hodinu jsme tam nějak přežili a vyjelo se dál. Autobusovou nudu jsme zabíjeli konvenčními prostředky - vykecávání o všem možném, časopis a slovní fotbal (v němčině!!). Asi po dvou hodinách přišla další pauza, opět hodinová. Zjevně jsme měli daleko víc času, než by bylo potřeba, ale nevadí. Tentokrát už to bylo alespoň na pěknějším místě.

Obhlíželi jsme zajímavá auta a vůbec všechno kolem. Jeden z nejlepších objevů byl maďarský výraz pro zbývající odpad.

Nebudu rozebírat ty hodiny, kdy jsem se snažil najít vhodnou polohu na ploše 30 krát 30 cm, prostě jsem se nevyspal. Ještě následovala jedna hodinová pauza a ráno jsme dojeli do Curychu. To už je ale den první.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

DEN PRVNÍ

V mírném předstihu před ostatními jsem se s Kohlou vydal na Hauptbahnhof Bern. Do odjezdu našeho vlaku zbývala spousta času, a tak jsme se vydali místní záchody. V přepočtu stála návštěva asi 35 Kč, ale naštěstí mě Kohla pozval, protože jsem neměl drobné. Po nějaké té půlhodině vysedávání na nástupišti přijel náš vlak. Po menších zmatcích s pokusem o oražení jízdenky, která se razit nemá jsme se švýcarskou přesností odjeli vstříc neznámému. Napětí stoupalo, propočítávali jsme, kdy se vlastně vrátíme zpátky. 6 týdnů to je 42 dnů... pěkné číslo, ale je to docela dost. Po přepočtu na sušenky v krabici Bebe jsme usoudili, že je to tolik, že to číslo ani nebudeme vyslovovat.

Vystoupili jsme v Lyss a s lehkými obavami, koho potkáme jsme vyšli před nádraží. Odteď už nevím, co bylo s Kohlou, já jsem docela zvládl pozdrav a nějaké to představení se s Erikou. Co bych o ní řekl. Vypadá asi jako typická selka, kyprá až překypřená, zatím celkem v pohodě, uvidíme časem. Cestou jsme stihli probrat dost věcí, dokonce jsme si většinou rozuměli. Po pár kilometrech jsme dojeli do vesnice Radelfingen, nad kterou je stavení, kde budu oněch neříká se kolik týdnů bydlet.

Hned ve vjezdu jsem potkal Waltra, což je velice příjemný člověk, skoro pořád se usmívá (obzvlášť když mu něco nejde), ale hrozně huhňá, takže je mu vážně těžko rozumět. Vevnitř jsem potkal posledního řekněme stálého obyvatele, jejich dceru Isabel. Je jen o pár měsíců mladší než já, ale nevymýšlejte teorie, je vážně hnusná. Prostě opět překypřelá selská dívka. Ale povahově jsou všichni v pohodě, žádní zarytí katolíci (vlastně ani nevím, jestli jsou věřící), ani žádní fanatici do něčeho jiného. A hlavně mají internet, a to se cení. U večeře jsem se ještě mimo jiné zeptal, v kolik vstávají... měl bych přijít na snídani o půl osmé... uf, čekal jsem, že to bude horší. Taky jsme se bavili o tom, kdo co nejí a nepije, tak jsem zjistil, že ta jejich dcera taky nemá ráda sýr, takže všechny jídla jsou bez sýra. Jak potěšující.

Jinak první den jsem ještě obhlídl, co tu mají a vybalil se. Vzhledem k tomu, že jsem ještě neměl heslo do sítě a navíc se mi chtělo po minulé noci dost spát, přečetl jsem ještě pár stránek z knížky, kterou mi půjčila elie a celkem brzo usnul.

Zatím to šlo hladce, uvidíme zítra.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

DEN DRUHÝ

Den druhý, aneb den první pracovní začal klasickou snídaní marmeláda, tousty, máslo, sýr, cereálie, jogurt - kdo chce, ať si vezme. Zatím se zdá, s jídlem nebudu mít problém. Při tom jsme si taky řekli, co se bude dělat - jede se na dřevo. Dřevem tu topí i ohřívají vodu, takže ho potřebují opravdu hodně. Podle toho to taky vypadalo, na dřevo jsme jeli s autem, traktorem, dvěma vlečkama a hydraulickou štípačkou. Takže dopoledne jsme naštípali asi tři stromy, které tam nedávno shodil vítr a po obědě to naskládali na vlečky. Těch pár tun dřeva je v rukách cítit, ale zatím je to dobré.

Na večeři byla zvláštní kombinace - salát a brambory, čímž se dostávám k tomu, co se tu jí nejčastěji - nejrůznější saláty a brambory. K večeru jsem si půjčil kolo a vyrazil do sousední vesnice navštívit Kohlu.

Vyfasoval velice zajímavé, závodně laděné kolo, na kterém se skoro nedalo jet, ale nakonec to zvládl. Byli jsme se kousek projet a pokecat o tom, jak se máme. Nechce se mi psát o něm, už tak je toho dost, navíc on si píše něco jako deník, takže by to bylo lepší z první ruky. Akorát, chudák, nemá net, ale mohl by to přidávat ode mě, uvidíme.

Po Kohlově vzoru, který píše každý den rubriku nálada a počasí si taky jednu zavedu, a to:

Co mi chybí: Aktuálně asi plácačka na mouchy, protože jsem ráno otevřel okno bez sítě, a to se mi doteď mstí. Místní mouchy jsou obzvlášť rychlé a velice se jim líbí můj notebook. To je k dnešku asi všechno.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

DEN TŘETÍ

Začnu pár poznatky o jejich jazyku (švýcarský dialekt němčiny).
1) Nedá se tomu vůbec rozumět - většinou z jejich rozhovorů pochytím jen pár slov, čísla apod.
2) Některá slova jsou lehce přichrochtlá, takže když se takových sejde víc v jedné větě, zní to trochu vepřově.
3) Často si ani sami nerozumí, obvykle tak každá druhá věta je následovaná otázkou Was? Wie? nebo nějakým hýknutím.
4) Používají nějaká slova z francouzštiny, např. obvyklým poděkováním je merci (i když zrovna mluví německy).
5) Skoro vůbec nepoužívají pozdrav "grüezi", zato často říkají "Guten ....." nebo něco nesrozumitelného.

Jinak jsem dnes poprvé (v životě) jel v traktoru, a to když jsme jeli posekat okraj příjezdové cesty k místnímu fotbalovému hřišti. Problém byl, že sekačka odhazuje trávu do boku, takže tráva byla příliš blízko vzrostlé kukuřici a nedala by se nabrat. Z druhé strany by to bylo ještě horší, to by byla ta tráva na silnici a na sbírání trávy z asfaltu ten stroj není dělaný. Já jsem ji teda posunoval asi o metr blíže, aby šla sebrat... nenáročná záležitost, ale trochu zdlouhavá. Po obědě pokračoval seriál Dřevo - pro změnu jsem stavěl obrovskou hromadu dřeva ke stěně stodoly.

Ještě trochu k tomu, jak bydlím... nechce se mi to popisovat, tak se mrkněte na fotky.

Tak a nakonec Co mi chybí: Ticho. Krávy na pastvině kousek přes cestu se asi rozhodly pást co nejblíže mému oknu. Ne že by byly nějak hlasité, ale mají ty zvonky. Ještě štěstí, že se nepasou aji v noci.

Jo a zítra byste se mohli dočkat první dávky Kohlových zápisků.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

DEN ČTVRTÝ

Začněme ranním pohledem z mého okna na pohoří Jura.

Je tu celkem pěkně, že? No po cestě do lesa byli vidět i Alpy, ale to jsem neměl telefon. Asi je vám už jasné, že dopoledne se jelo pro změnu na dřevo, ale zatím čeká ve vlečkách na zítra. Po cestě z lesa nás taky zastavil na silnici policajt, tak jsem si říkal, že tady otravujou stejně jak u nás, ale nechtěl doklady, ani prohlédnout výbavu. Rozdával všem reflexní vesty, protože brzo začne školní rok a dětem i dospělým v autě se může hodit. Toho se u nás asi nedočkáme.

Po skvělém obědu sestávajícím se z domácího hovězího, salátu a brambor se odpoledne nahnaly krávy dovnitř a asi hodinku jsem jim rozdával takový ten kulatý balík trávy (obvykle je v tom seno). Pak ještě nějaké přebroušení sekačky a další drobnosti. Po večeři přijel Kohla, ale ještě nemá dopsaný svůj deník, takže musíte počkat, až dožene skluz.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

DEN PÁTÝ

Vzhledem k tomu, že už mám taky dvoudenní skluz, napíšu pátek trochu ve zkratce. Vyložili jsme jednu vlečku, oběd, druhou vlečku a kolem půl čtvrté bylo hotovo. Ta stěna dřeva je už tedy kompletní, ale nechce se mi to tam jít fotit, tak si to kdyžtak představte.

Po večeři jsem zajel za Kohlou a vyrazili jsme do Aarbergu. Je to menší město s pěkným historickým centrem a dřevěným mostem. Fotky budou určitě lepší, než nějaké rozepisování se.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

DEN ŠESTÝ

Jak to tak bývá, po pátku přichází sobota. Nevěděl jsem ale, jestli budeme v sobotu něco dělat, nebo ne. U snídaně se to vyjasnilo - jedeme se mrknout do Alp! Waltr nás vezme vezmeme s Kohlu a Patrikem na výlet. Co říct o Partikovi... Je z Třince a chudák dělá pořád něco s krávama. Všichni říkali, že neumí nic německy, ale když jsem se s ním bavil (česky:-), tak říkal, že němčinu má ve škole už 3 roky, ale za celej den ze sebe souvislou německou větu nedostal. Jo a ještě navíc neumí fotit.

Původní plán byl namířen někam pod slavné hory Jungfrau, Monk a Eiger, což je poblíž Interlakenu. Když už jsme tam byli, tak jsme se podívali i do města, ale to vážně nestálo za to - Interlaken je úplně naprosto o ničem. Bylo tam ale vidět na Jungfrau, ke které jsme se nakonec nedostali.

Kvůli dopravní situaci jsme to vzali jinam - nejprve na Aareschlucht, což je kaňon řeky Aary, tak tady je pár fotek.

Ze šluchtu jsme vyrazili dál na jih, do průsmyku Grimselpass, kde jsme si udělali menší piknik.

Posléze, jak už to tak u průsmyků bývá, jsme pokračovali dolů, na druhou stranu. Sjeli jsme do malé vesničky Gletch, odkud vyjíždí historické vlaky na Furkabahn.

Další úžasnou alpskou silnicí jsme vystoupali na Furkapass, nejvyšší bod našeho výletu. Tento průsmyk leží ve výšce 2436 metrů. Po cestě jsme ještě minuli ledovec, který tam už není, respektive odtál natolik, že už ho odtama není vidět. Zato se můžete náhledem podívat, jak to kolem Furkapass vypadá.

No a když už jsme byli tak daleko, tak stálo za to navštívit ještě město Lucern. Na rozdíl od Interlakenu je tam rozhodně spousta věcí k vidění. Vierwaldstätterské jezero brázdí kolesové parníky a spousta plachetnic. Přes řeku stojí slavný dřevěný most Kapellbrücke z roku 1332, který sice v roce 1993 skoro celý shořel, takže ten současný je vlastně pouze přesnou kopií.

Krom toho je to krásné historické město, ale už nebudu dávat další fotky, začíná to být nějak roztáhnuté.

Přejdu k večeru, který byl neméně zajímavý. Byl jsem postaven před rozhodnutí, ze kterého jsem ani jedné možnosti nerozuměl. Taková situace se mi nestala poprvé, běžně se z toho dostávám větou "je mi to jedno", ale to teďka nepomohlo, tak jsem si něco vybral. Z odstupem můžu říct, že jsem vybral velmi dobře - jel jsem s Ursem (asi 24 letý syn "mojí" rodiny) a jeho kamarády na Dorffest do vedlejší vesnice. Vážně jsem neměl žádnou představu, co takový Dorffest, neboli vesnická slavnost, obnáší.

Jde v podstatě o spoustu jídla, pití a zábavy. Vzhledem k tomu, že jsem tam byl asi jediný, kdo nepocházel z jedné z okolních vesnic, jsem se potkal se spoustou nových lidí. Jejich jména jsem samozřejmě zapomněl, ale zato jsem pokecal o všem možném. Dobrým tématem bylo pivo, nebo jejich chrochtomluva - naučil jsem se se správným přízvukem vyslovit onu kuchyňskou skříňku a další švýcarské speciality. Co se piva týče, bylo v 0,3 skleničkách a snažil jsem se nemyslet na to, že jedno stojí kolem 70 korun. Jak říká Urs, nejlépe se pije se sponzorem, kterého nám udělala ta rodina, u které bydlím - dali nám peníze na jídlo a pití a jeli na nějakou rodinnou oslavu. Co se kvality piva týče, do českého to má daleko, ale po pátém už je celkem v pohodě. Taky jsem párkrát měl (ze společenské nutnosti:-) jejich spešl šňupací tabák. Ze začátku jsem byl trochu zmatený v tom na kterou ruku se má nasypat a jak se následně z rukou čtyř lidí udělá švýcarský kříž, ale do toho jsem se taky dostal. Zpátky řídil jeho kamarád, který měl jen dvě piva. Může se tu řídit s polovinou promile alkoholu!

Nakonec z toho byl pěkný kulturně-poznávací večer. Taky jsem z jediného lístku v něco-jako-tombole vyhrál salám, takže se to vydařilo po všech stránkách.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

DEN SEDMÝ

Naštěstí byli všichni "lehce unavení" po oslavách apod, takže jsem se mohl pěkně prospat. Dnes po ránu jsem se totiž cítil opravdu jako doma...

Dopoledne jsem se jel s Ursem podívat do Aarbergu na sraz Ferrari. Napsal jsem ještě Kohlovi a jeli jsme tam nakonec všichni tři. Kohla sice měl nějaké kecy, že F430 má každej a to už není ono, ale aji jemu se to vesměs líbilo. Bohužel jsem si zapomněl peněženku doma, a tak jsme i zpátky jeli Ursovým postarším Nissanem. Přitom pár kousků bylo na prodej, jedno dokonce jen za 150 tisíc!.... franků

Odpoledne jsem se ještě stavil za Kohlou, vyměnili jsme si taky fotky s Patrikem a tak. Vesměs nic zajímavého. Waltr jel ale s Ursem do Bernu, protože tam měl do televize říkat nějaká moudra k volejbalu (hraje v místním týmu). Hodinu jsem vydržel sledovat tu televizi, ale nebyl tam, tak nevím... prej snad zítra ráno.

Další týden budu psát do nové zajímavosti, protože je toho trochu víc, než jsem původně čekal. Mějte se krásně.

Komentáře