• Úvodní strana
• Zajímavosti
• Otázky
• Fotogalerie
• Zábava
• Vaše Lavice

Francie a Lucembursko několika větami (29.4.-3.5.)

Tento text je převzatý z Findredových osobních stránek. Samozřejmě se svalením autora. Nebo svolením?

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

středa, 29. dubna 2009 - Odpolední odjezd od školy. Přejezd přes Českou republiku, večerní překonání česko-německých hranic. Ještě stále rozdýchávám včerejší balení, které se protáhlo až do brzkých ranních hodin.

Cestovní náladu jistí časopis Premiere, kniha Zdeňka Svěráka a přátelé na sedadlech kolem. Cesta ubíhá bez větších potíží. Nejspíš síla zvyku.

čtvrtek, 30. dubna 2009 - Noční přejezd přes Německo, ranní probuzení někde na francouzském území. Autobus si to šine směr Paříž. Netěším se už tak moc, jak jsem se na Paříž těšil vůbec poprvé (Tohle je už moje třetí návštěva). Pořád je však, z čeho vybírat. Letošním hlavním pařížským úlovkem je určitě musée d'Orsay. Tamní díla impresionistických malířů zná i takový kulturní laik jako já.

Po krátké procházce historickým centrem Paříže přicházíme k přestavěné nádražní hale. Chvilku to trvá, než se dostaneme dovnitř, ale konečně se to daří. Od té chvíle máme rozchod. Míjím jména z učebnice výtvarné výchovy, občas některá fotím. Nechybí Manet s Monetem ani Vincent van Gogh či Edgar Degas. Vidět je na stěně je něco trochu jiného, než si prohlížet reprodukce na papíře. Pokud nejste úplní estetičtí barbaři, sbírky musée d'Orsay byste v Paříži neměli minout.

Nohy mě nesou k proslulé Saint-Chapelle. U vchodu stojí houf lidí, a tak řadu obcházím a pokračuji nevzrušeně dál. Čekání mi za to nestojí. Architektonických skvostů uvidím ještě několik. A Saint-Chapelle nahradím monumentálním a chátrajícím božím stánkem St Eustache, který leží nedaleko. Pak už se jen toulám po Paříži, posedávám v Jardins de Touleries a v poklidu si užívám pobyt ve francouzské metropoli. Na místo srazu přicházím o hodinu dříve, na sraz samotný o čtvrt hodiny v později. Nemohl jsem to najít.

Zatímco na mě a ostatní čeká v autobuse zasloužená svačinka, řidiči už směrují autobus do Rouenu, kde dnes spíme.

Rouen. Krátká návštěva historického centra s katedrálou (!) a vzápětí alou na kutě! Po noci v autobuse ocení měkkou postel i ten největší nezmar.

pátek, 1. května 2009 - První máj. Míříme k severu k přístavu Dieppe, kde se v roce 1942 vylodili kanadští vojáci. Ačkoliv tam po nich zůstali jen pomníky, stejně vás to donutí přemýšlet. První řady šly na jistou smrt, nacistům stačilo sedět na břehu a pravidelně doplňovat munici.

Krátká zastávka v příměstském městečku Le Treport. Svačinka v podobě crepes, sladké palačinky.

Odpoledne krátká zastávka na bitevním poli u Kresčaku (fr. Crécy). Po boku francouzského krále v ní padl tehdy už téměř slepý český král Jan Lucemburský, otec Karla IV. Ani tady však nejsou v zemi zbytky šípů a rozhledna skýtá jen pohled na nekonečné pláně. Děláme i krátkou zastávku v Amiens - katedrála (!) -, záhy však míříme směr Belgie - nocleh nedaleko hranic v Charleville-Meziéres.

sobota, 2. května 2009 - S Francií se loučíme v Sedanu. Místní Chateau-Fort je údajně největším hradem v Evropě. Což o to, velký je dost, mnohem spíše však připomíná pevnost. Koneckonců obytná je tak jeho jedna sedmina. Líbí se mi figuríny, které pro účely poznání dřívějších dějů v té a té místnosti suplují tehdejší obyvatele. Sympatické.

Odpoledne přijíždíme do hlavního města Lucemburska, Luxembourg. Kocháme se místní moderní katedrálou a užíváme si zdejší vyšší životní úroveň. Jsem sice patriot, ale tady je rozdíl mezi ČR a západními státy opravdu hodně vidět. Za tónů hudebních nástrojů, které řádí na náměstí, si objednáváme pizzu a užíváme si poslední doušky západoevropského života. Ačkoliv restaurace, kterých je tu nespočet, se tváří jako lapače na turisty, je jasné, že v nich příjemné chvilky tráví i místní. Oni na to mají zbytek života, my zbytek odpoledne. Za chvíli už totiž našemu výletu začne zvonit hrana.

neděle, 3. května 2009 - Kolem sedmé ranní přijíždíme zpět do Olomouce. Uondaní a šťastní. Zase jsme něco viděli, zase jsme něco viděli a v neposlední řadě jsme se zase dobře bavili. Takže otázka je jasná: Kdo jede příště zase?

Komentáře